čas okurek

Ať vzpomínám jak vzpomínám, tak vždycky to byla událost.

Už jako malá jsem se na zavařování okurek moc těšila. Vše začalo začátkem července, kdy babička na trhu u Maryškových z Hradce nakládačky objednala. S babičkou jsme na zeleninový trh chodily pravidelně v pátek a někdy i v sobotu hned zrána. A tak většinou právě v pátek paní Maryšková babičce oznámila, že v sobotu si může pro ty objednané nakládačky přijít. A já už věděla co a jak bude. Doma jsme to pověděli dědovi a ten už šel pod schody připravit kárku na ráno. Ve sklepě připravil růžovou pastovou vaničku, ve které se pak hned co jsme je dovezli domů, okurky máčely. A ještě ten večer následovalo přinesení sklenic ze sklepa, jejich umytí a vyrovnání na linku, kde do rána čekaly na svoji chvíli jak vojáci v několika řadách.

No a já , tak já už nemohla dočkat rána, od  ranních červánků jsem seděla skrčená v kuchyni na židli, noční košili přetaženou přes kolena a čekala jsem, až se babička vzbudí a my se spolu vydáme na trh. Pravidelně jsem potichoučku chodila kontrolovat babičku do ložnice, jestli náhodou už není vzhůru, ale nebyla. Ale nakonec jsem se dočkala a my frčely. Ano doslova frčely, já seděla v kárce a babička se mnou uháněla. Za chvíli jsme se už vracely domů s plnou kárkou, vedle které já jsem spokojeně poskakovala. Na kárce se vezl dvacetikilový pytel okurek a vše potřebné k jejich naložení, cibule, mrkev a kopr. 

Doma už děda mezitím napustil vaničkou vodou a okurky se do ní nastěhovaly. Z kuchyně už z velikánského hrnce voněl lák a já se tak konečně dočkala. Moje úloha byla taková, že jsem rovnala okurky do sklenic, přidávala jsem i mrkev s cibulí a koprem, děda naléval lák, babička dávala víčka a zavářela.

Takhle nám to nějakou tu chvilku dalo a když jsme si pak k obědu ohřáli bramborový guláš, který děda v pátek večer ještě uvařil, tak ohromně nám chutnalo. V chodbě na zemi se chladily zavřené okurky a my měli prima pocit z dobře odvedené práce. Pak už jen zbývalo sklenice odnosit do sklepa, uklidit kárku a těšit se na další zaváření, na ředě byly meruńky, po nich pak jablíčka, hrušky a švestky od strejdy Standy z Holic, no a tak bylo pořád se na co těšit.

I my dneska zavářeli s Radkem okurky, bylo to už letos potřetí, máme celkem 24 sklenic a to nám dvou úplně stačí.

Dneska nám tu od rána prší a tak je hodně smutný den. Zítra už to bude 10 měsíců co jsme naši milovanou Verunky viděli naposledy, moc moc nám chybí, den ode dne víc a víc a bolí to opravdu neskutečně.