Víte, teď to

 máme tak nějak ode zdi ke zdi jak se říká.

Berte to prosím jako naši upřímnou zpověď, nemáme vlastně komu jinému se vypovídat. Žádná jiná rodina není, známé už tím zatěžovat nechceme, sami mají dost svých starostí. A tak nám zbývají už jen tahle písmenka, takže kdo je dneska číst nechcete, prosím nemusíte.

Sami už nevíme jak se s tím poprat, snažíme se co nám síly stačí, ale nedaří se. Manufakturu jsme rozjeli na plné obrátky, makáme abychom hlavu zaměstnali prací, daří se a práce nám jde od ruky tak jako jindy. Ale radost z toho nepřichází. Ano už jsme jeli i autem, na zahradu ale ne. Neměli jsme na to, báli jsme se toho, Verunka tam vloni nakreslila pro Radka obrázky, které mu tam připravila na uvítanou, až tam zas přijede. Leží tam na stole a my na to nemáme sílu. Nemám ani sílu na to, jít do chaty první a obrázky zavřít do stolu. 

Barušku jsem naučila u nás na louce běhat bez vodítka, má z toho velkou radost, že si může běhat na volno, tak jak byla zvyklá na pastvinách.

 Taky ji moc chybí Verunka. Dřív byla u ní v pokojíčku pořád, teď se postaví jen do dveří, chvilku kouká dovnitř a dál nejde.

Co nám jde teda na jedničku, je sedět u sebe, držet se za ruce a bulet.

Jak už jsme psali minule podaří se nám i zasmát, ale ta bolest co přichází potom je opravdu je neskutečná.

Víte, ani se nedivíme té mamince, co skočila do Macochy. Je to už víc jak rok a čtvrt co tragicky na fakultě zemřela její milovaná dcera. Člověk by řekl, že už nějaký čas uplynul a že to bude třeba už malinko lepší. Ne není tomu tak, opak je pravdou. Tím jak se snažíme víc a víc normálněji žít, tak přichází víc a víc příležitostí, ve kterých si uvědomujeme, jak moc nám Verunka chybí.

Teď tenhle týden bychom nejraději vymazali, přichází Verunčiny narozeniny, poprvé pojedeme s autem plným hotové manufaktury. Lidé tam jsou moc hodní, Verunku taky moc dobře znali a tak to víte, že se toho setkání bojíme. Pak nás čekají Velikonoce. Už dva týdny mám v lednici hotové linecké těsto. Chtěla jsem něco málo velikonočního upéct, ale opět mi k tomu chybí odvaha.

Okna co máme do ulice vždycky byla mou pýchou. Dělalo mi vždycky radost, když mi lidé říkali, že je mám nadherná a že jim přinášejí potěšení. I letos mám okna z venku plná kytiček, ale nejednou se už stalo, že byly úplně zvadlý. Docela na jejich zalévání zapomínám.

Všechno je nějak špatně a vůbec netušíme jak z toho ven a zdali se nám to vůbec podaří.

Sami sebe navzájem přesvědčujeme, že musíme jít dál, že se s tím musíme poprat. V  posledních dnech ale máme pocit, že ač se fakt snažíme, tak tenhle nerovnoměrný boj prohráváme. 

Snad bude líp, musí být.