i když teda nebyla moc ráda nemocná
do školy chodila ráda
a tak se jí moc nelíbilo když musela zůstat doma v posteli a nemohla do školy
přeci jen ale tohle předvánoční marodění prý vždycky snášela o něco líp
když ještě měla teplotu
tak musela být v posteli
četla si a nebo děda vyndal gramofon a pouštěl ji na něm pohádky
a navečer když už byla tma
a babička si šla schrupnout před noční
vyndal promítačku a
promítal ji na ní pohádky a sám ji k tomu vyprávěl
jo
když už pak mamině bylo líp
a mohla už na i na chvíli i z postele ven
tak to prý byla jiná
dopoledne většiou s dědou trávila v kuchyni
děda topil v kamínkách aby mamině nebyla zima
mamina si většinou malovala
a děda
zatímco babička spala po noční
dodělával oběd
který babička večer předtím předvařila
a když měl hotovo
tak už se mamina moc těšila na chvíli
až děda ze své části příbprníku v obýváku donese
velkou sadu pastelek
k tomu vyndá ze složky 2 velké čtvrtky
a budou si spolu s maminou malovat
hodně měla ráda tyhle chvíli společného malování
děda prý hodně podobně maloval jako Josef Lada
a mamina mu moc ráda koukala pod ruku jak maluje
škoda
že děda umřel dřív než jsem se narodila
tak moc ráda bych ho poznala
letos mu by bylo už 103 roků
a to je dneska ode mne asi vše
mějte krásný ýbytek soboty
a zítra zas ahojda
Veru, samé dobroty vaříte, a mamina má parádní vzpomínky, vždycky se mi u nich něco vybaví, tentokrát, když my jsme malí marodili tak jsme nejvíce vždy chtěli v postýlkách prohlížet fotoalba, takový ty silný, s fotkami na černých papírech v ružkách, a mezi listy hedvábné papíry aby se fotky nelepily, naši do nich dopisovali a malovali mezi černobílé fotky bílou pastelkou a vypadá to dodnes moc pěkně, na tehdejsí dobu jsme máme zdětství i filmový záznam, jak jezdíme na kolech a to se nám zase vždycky líbilo když nám to pouštěli zrychlěně a ještě k tomu pozpátku, u toho jsme se řehtali pokaždý jak diví.
OdpovědětVymazatVeru mějte pěknou neděli. Aťka
Ahoj Veru, taky jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem jako dítě marodila. Když jsem byla menší, tak se mnou zůstala mamka doma, ale když už jsem byla větší a bylo mi už líp, tak jsem byla doma sama a to byla děsná nuda, protože televize (jeden program) vysílala až odpoledne a v rádiu nic moc nehráli. Já jsem ale byla vášnivá čtenářka a tak jsem četla a četla a to bylo na tom marodění pozitivní. Tatínek mi vyprávěl, že když jako malý marodil, tak dostal od své maminky limonádu a rohlík, což byla ve válečné době náramná dobrota. Přeju krásnou neděli.
OdpovědětVymazatAhoj,Veru také moc ráda vzpomínám na dětství ještě u rodiču kde jsem byla jen do 7 let,než mě je jed z hub vzal !
OdpovědětVymazatMarodila jsem nejvíce v první třídě když jsem přišla mezi více dětí. Sedávala jsem v okně v 1 patře a pozorovala dění na ulici. Okna byla chatrná,divím se dnes,že jsem nevypadla !
To je pravda na dětství vzpomíná asi každý rád. Moje maminka byla doma a měla domácí práci a tak jsem byla obletovaná a ne jen já. Bylo nás doma kopice. Ty starší sourozenci chodili do práce a my 4 mladší, jsme drželi víc spolu. To dá rozum, když jsme byli mladší. Mladší bráška byl se mnou jako dvojče a do dneška jsme spolu nejraději. U nás to ráno vypadalo, že bude hezký den i sluníčko koukalo na svět a do 10 hodin se to pěkně pokazilo a měla jsem po plánech. Někdo na mně hodil rýmu jako trám, snad se toho letos nezbavím, jen mi to skoro končí, tak to přilítne znova. Mávám od Ještědu. Věrka.
OdpovědětVymazatAhoj Verunko,mám moc ráda vzpomínání tvojí maminy,když jsem byla malá a nemocná taky jsem nebyla nikdy doma sama mamina dělala v JZD tak chodila do práce brzo ráno a odpoledne a to zas byla semnou babička.Ted mě skolila chřipka dneska mi je už líp.Moc zdravím.Iveta
OdpovědětVymazat