najdete

 asi 91 rozdílů ?

Aneb miska naší Baruška před  a po obědě.

Vždycky když jí Šárka nabere, tak jí to ukáže a nechává to na lince v kuchyni ještě trochu vychladnout.

A Baruška v tu chvíli začne přešlapovat u linky do kolečka, kňučet a žďuchá Šárku do nohy a ta když jí pak řekne, že už to vychladlo, tak spokojeně utíká na místečko kde dostává baštu . Chvíli slyšíme jen mlaskání a žbrundání vývaru, vzápětí se přikulí spokojeně se olizující Baruška a během chvilky už si v ložnici s plným bříškem dává šlofíka.

A jak by napsala naše Veruška : a takhle my to máme 🙃

R. 

minulý týden byl pro nás

 hodně zásadní. Pondělí bylo takové jaké bylo a od úterý jako by se děly věci mezi nebem a zemí. Začalo to mým náhlým rozhodnutím zavolat do Hradce paní doktorce, která byla mojí ošetřující. Jak už jsem psal byl to hovor, který pro nás oba v dobrém hodně znamenal a posunul nás zas dál. Tím to ale nekončilo. Jak určitě víte, zlým snem rodičů jako jsme byli my je to, co bude s jejich dítětem poté až nebudou žít. I my tohle hodně prožívali, měli jsme tak nějak  připravené dvě varianty, ale ani jedna se nám moc nelíbila. Ve středu navečer jsme shodou okolností byli účastníky telefonu jedné naší známé, která poté co jí zemřela maminka a nikdo z rodiny nebyl ochoten se o ní starat, skončila v ústavu sociální péče pro lidi jako byla naše Verunka. Povím vám bylo to hodně bolestné, Petře se tam ani trochu nelíbí, nabídli jsme jí, že bychom si ji vzali k nám, ale bohužel její rodina s tím nesouhlasí. Ale o tom jsem psát nechtěl. Jsou tam na pokoji dvě, Petra s námi zrovna telefonovala, když v tom přišla do pokoje sestřička či ošetřovatelka a to byste nechtěli zažít. Nevšimla si, že Petra telefonuje a my se tak naživo stali účastníky něčeho, co by jste ani ve snu nechtěli zažít a už vůbec byste nechtěli, aby se dělo vašemu dítěti. Těch nadávek a křiku co padlo ze strany personálu na klientku, no hrůza. Po skončení telefonu jsme byli jak opaření a oběma nám bylo jasné, že tohle bychom si určitě pro našeho prcka nepřáli. 

Verunka nám moc moc chybí, není chvilky abychom si na ní nevzpomněli a nebylo nám smutno. Ale asi se nám trochu ulevilo v tom, že co s ní jednou bude už nemusíme řešit. Nechci aby to vyznělo, jako že je dobře že už veruška není, ale snad nás pochopíte, co tím myslíme.

A u nás je zas o poznání lépe. Spousta nám toho za poslední dny prošlo hlavou a spoustu jsme si toho uvědomili. Ne nesmířili jsme se s tím, že už Verunku nemáme, to nejde, to prostě bolí pořád stejně, ale jsme rádi, že nikdy nebude muset poznat to, co my jen slyšeli v telefonu.

Snad tedy pochopíte co jsme tím chtěli říct, já to lépe napsat neumím.

R.

Příště už Vám napíše Šárka, má fotky ze zahrady, z města, z kuchyně a myslím, že už ji zas naskakuje chuť psát

dneska

 mě napadla jedna věc. Vím, že Šárka hodně důvěřovala paní doktorce, která mě vloni v Hradci měla na starost a mě zachránila život. Zkusil jsem ji dopoledne zavolat a i přesto, že toho měla hodně, dlouze nejen že mě vyslechla, tak se nám i potom věnovala a co víc pozvala nás i na osobní setkání do Hradce s tím, že nás všechny měla ráda. A ještě se pochlubila tím, že nadále sleduje můj zdravotní stav a že má ze mě velkou radost a to co ještě nejde, tak že máme být trpěliví, že i to se tak do půl roku srovná.

 Hovor jsem měl nahlas a bylo vidět, jak Šárku "probouzí" a jak o jeho obsah jeví zájem. A když jsem s paní doktorkou domluvil, tak najednou mluvila tak jako dřív a jakoby ten zpropadený včerejšek ani nebyl. A dokonce se už i do Hradce těší a já vlastně taky. 

Tak kéž by, s paní doktorkou budeme ve spojení, jak nám sama navrhla a budu doufat. 

A moc děkuji za Vaši velkou podporu, moc mi pomáhá. 

Rád bych Vám sem dal i nějaké video od nás, ale bohužel ani jeden to z telefon

u sem vložit neumíme, tak jestli někdo z Vás to umí a byl by tak hodný a poradil mi jak na to.

Tak aspoň pár fotek ze zahrady teď ze soboty co máme. A ten oběd byly krkovice na pivu a zelenině s bramborovou kaší. 

Tak nám držte palce prosím, věřím v sílu a slova paní doktorky, vkládám do toho velkou naději. 

A nebojte, zase se Vám ozvu. 

R. 

Šárka

 mi začalo pít.....

nevidí, neslyší, brečí po Verunce a prášky jsou zas k ničemu

mluví jen o tom, že musíme všichni za Verunkou.

..... problém je v tom, že jsem na ní tak v 80 % zavislý, bez ní spoustu věcí sám nezvládnu, mám špatnou rovnováhu....  takže je to fakt těžší než se zdá..... 

čas okurek

Ať vzpomínám jak vzpomínám, tak vždycky to byla událost.

Už jako malá jsem se na zavařování okurek moc těšila. Vše začalo začátkem července, kdy babička na trhu u Maryškových z Hradce nakládačky objednala. S babičkou jsme na zeleninový trh chodily pravidelně v pátek a někdy i v sobotu hned zrána. A tak většinou právě v pátek paní Maryšková babičce oznámila, že v sobotu si může pro ty objednané nakládačky přijít. A já už věděla co a jak bude. Doma jsme to pověděli dědovi a ten už šel pod schody připravit kárku na ráno. Ve sklepě připravil růžovou pastovou vaničku, ve které se pak hned co jsme je dovezli domů, okurky máčely. A ještě ten večer následovalo přinesení sklenic ze sklepa, jejich umytí a vyrovnání na linku, kde do rána čekaly na svoji chvíli jak vojáci v několika řadách.

No a já , tak já už nemohla dočkat rána, od  ranních červánků jsem seděla skrčená v kuchyni na židli, noční košili přetaženou přes kolena a čekala jsem, až se babička vzbudí a my se spolu vydáme na trh. Pravidelně jsem potichoučku chodila kontrolovat babičku do ložnice, jestli náhodou už není vzhůru, ale nebyla. Ale nakonec jsem se dočkala a my frčely. Ano doslova frčely, já seděla v kárce a babička se mnou uháněla. Za chvíli jsme se už vracely domů s plnou kárkou, vedle které já jsem spokojeně poskakovala. Na kárce se vezl dvacetikilový pytel okurek a vše potřebné k jejich naložení, cibule, mrkev a kopr. 

Doma už děda mezitím napustil vaničkou vodou a okurky se do ní nastěhovaly. Z kuchyně už z velikánského hrnce voněl lák a já se tak konečně dočkala. Moje úloha byla taková, že jsem rovnala okurky do sklenic, přidávala jsem i mrkev s cibulí a koprem, děda naléval lák, babička dávala víčka a zavářela.

Takhle nám to nějakou tu chvilku dalo a když jsme si pak k obědu ohřáli bramborový guláš, který děda v pátek večer ještě uvařil, tak ohromně nám chutnalo. V chodbě na zemi se chladily zavřené okurky a my měli prima pocit z dobře odvedené práce. Pak už jen zbývalo sklenice odnosit do sklepa, uklidit kárku a těšit se na další zaváření, na ředě byly meruńky, po nich pak jablíčka, hrušky a švestky od strejdy Standy z Holic, no a tak bylo pořád se na co těšit.

I my dneska zavářeli s Radkem okurky, bylo to už letos potřetí, máme celkem 24 sklenic a to nám dvou úplně stačí.

Dneska nám tu od rána prší a tak je hodně smutný den. Zítra už to bude 10 měsíců co jsme naši milovanou Verunky viděli naposledy, moc moc nám chybí, den ode dne víc a víc a bolí to opravdu neskutečně.

Jak jsme si uvařili polévku

My jsme hodně na polévky a ani v létě by to u nás nebyl žádný oběd kdyby nebyla.

Jak říkala Verunka, polévky dělila na vodové a husté.

A je teda pravda, že v létě vaříme hlavně ty " vodové ".

Tuhle na chatě jsme ale dostali chuť na poctivou domácí bramboračku, no a tak jsem ji uvařila.

Na talíří jsem ji ještě dozdobila čerstvou majoránkou z truhlíku z verandy a pustili jsme se do jídla. 

Chutnala nám moc, ale něco bylo jinak, dá se říct i špatně. Až na to Radek, jak se říká, kápnul. Povídá, stejně tak jako Trautenber  v Krkonošských pohádkách : Ta majoránka není vůbec majoránková ?

To je divný, tuhle v bramborákách byla krásně cítit, a divil se, cože se s tou majoránkou stalo .No a měl pravdu, ta v polévce byla fakt úplně bez chuti. 

Záhadu jsme rozřešili nahned, skočila jsem utrhnout na verandu pár dalších snítek a záhada byla hned vyřešena.

Tím, že mám opravdu dost často oči plné slz, se mi zhoršil zrak a tak brýle potřebuju už skoro pořád. Jenže já frajerka, když jsem šla pro tu majoránku si je nevzala a místo majoránky jsem přinesla žabinec, který se tam tam taky úspěšně dral na svět.

A tak my holt měli polévku se žabincem místo majoránky. No jo kdo se v tom má taky bez brýlí vyznat a vůbec když jako machr jdete najisto.

K druhému jsme měli tavrohové jahodové knedlíky a ty už byly teda tak jak mají být.

To víte, že jsme se tomu zasmáli a ještě i teď nám to vyloudí úsměv na tváři.

A jinak máme dny a dny. některé jsou malinko lepší a některé jsou naopak horší než ty na samém počátku a mezitím nic není. Snažíme se co to jde, ale to víte s Verunkou jsme byli v jednom kuse a tak holt nám pořád moc moc chybí a stále nám to nejde na rozum.

A Vám všem moc děkujeme za všechno co pro nás děláte, Aťko moc děkujeme za krásný retro pohled a milé psaní na něm a já ještě jednou moc děkuju za všechna vaše přání k mému svátku, jste moc hodné.

Museli jsme

 na pár dní domů. Potřebovala jsem na úřady a tak nebylo zbytí. Jinak pracovní počítač mám sebou na chatě, manufakturu a Verunčiny  zvířátka taky. Doma o rybičky a kytky se nám stará soused a tak domů nemáme potřebu vůbec jezdit.

A město, tak to mě včera překvapilo, zjistila jsem, že najednou vnímám věci, které jsem poslední dobou jakoby neviděla. 

Ta rohová budova na předposlední fotce, tak to je naše lidová škola umění, tam jsem jako malá chodila na piano, na malování a do přípravky baletu abych pak nakonec utekla ke gymnastice. 

A Vám všem přejeme pohodové dny a moc Vám za všechno děkujeme jo a houby u nás rostly pár dnů, teď už zas ne, je moc velké sucho.

A vlasy, tak ty už mi dorůstají.