rifle.
Oni to vlastně žádné pravé rifle nebyly.
/ ty první pravé jsem si kupovala za korunky, které jsem si vydělala o prázdninách na brigádě na poště/
V té době, když mi bylo asi deset roků, jsme s babičkou hodně chodily ke švadleně. Byla to taková vzácná paní, bydlela na náměstí v tom domě , co je cukrárna Emy od nás z domečku na louce. Paní švadlena se jmenovala Čížková a já se jí docela i bála i když nebylo proč. v tom domě bydlela ve druhém patře a už i cesta k ní nahoru pro mě představovala dost velkou odvahu. Světla tam moc nebylo, schody byly dřevěné a tak strašidelně vrzaly. A paní sama paní Čížková mi připadala jak kdyby přišla z doby o sto let zpátky. Byla to mohutná paní s hrubým hlasem a neustále s cigaretou v ruce. Ale co se týkalo její práce, tak coby švadlena byla bezkonkurenční. A proč jsem k ní ráda chodila i přesto, že jsem z ní neměla dobrý pocit. Tak to bylo úplně jednoduché. Obdivovala jsem to u ní doma, měla to nádherné i když zakouřené. Nábytek jak ze zámku, všude samá zrcadla a pro mě to nejdůležitější byly krejčovské panny. Měla jich několik a na každé z nich nějaké rozešité šaty a to se mi moc líbilo. Babička si u ní většinou nechávala šít šaty a halenky. Ty ovšem na pannách nikdy neměla, ty měla zavěšené na ramínkách.
A právě ona to byla, kdo mi v deseti letech ušil moje první " rifle". Byly ze světle modrého pevnějšího plátna a i když jsem je viděla už rozešité, vůbec jsem netušila, že budou moje. Zkoušela jsem je u ní to ano, ale tenkrát mi řekly, že jsou pro jednu holčičku a že je nemocná a nemůže přijít na zkoušku, tak jestli by to mohly ozkoušet na mě, tak proč by ne. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem ten rok kromě knížky a čokolády k svátku dostala ještě i měkký balíček.
Ano, byly v něm ty " rifle" a nebyly ledajaké. Dole na nohavicích měly ještě vyšité kytky, však v té době se to tak nosilo. K těm riflím jsem dostala ještě takový ten klučičí bílý nátělník bez rukávu a jak už asi správně tušíte, tak i na něm byly u krku vyšité ty samé kytičky, ale v menším. No měla jsem tenkrát radost jak hrom, byly to moje takové vlastně první a na dlouho poslední " rifle "
To léto jsme s babičkou a dědou jeli na dovolenou na Zemplínskou Šíravu a já si je spolu s tílkem spokojeně vezla v kufříku sebou.
Svoji fotku z Šíravy toho roku mám, ane ne v těch gatích. Hlavně si ani nepamatuju, jestli vůbec nějaká taková byla.
Z toho roku jsou právě tyhle dvě fotky, samá ruka, samá noha, tak to jsem byla přesně já.
K téhle dovolené si napíšeme určitě víc, tenkrát se nám tam přihodila věc, která si říká o napsání.
A teď jsem si všimla, těch střevíců pod židličkou, takže už vím po kom mám úchylku na bílé boty, po babičce.
No a paní Čížková na mě šila ještě dvakrát. poprvé to byly krásné bleděmodré, volánkové, minišaty šna léto, které se tenkrát nosily.
Podruhé to byly dlouhé růžové šaty na maturitní ples a krátce na to paní umřela.
Fotky obou určitě mám, tak až je najdu, ukážu Vám je.
Dneska u nás bylo konečně sluníčko, mám z něj radost, jen na jaro se asi netěším, ale o tom zas příště.
Neodolala jsem a v Bille si koupila hyacinty. Slíbila jsem Vám taky, že Vám budu postupně ukazovat, co mi od vás přišlo k Vánocům.
Tenhle andílek je od Ivety a já za něj ještě jednou moc děkuju.
Mějte hezký večer a za všechno moc děkuju.
A víte co nutně potřebuji, tu dřevěnou formu,
podle které včera v Peče celá země stáčeli ty kornoutky, až budu mít zdravou ruku, tak společně se šodo chlebíčkama čekají ve frontě na upečení.
Šárka s Baruškou
