Víte už ode mne

že jsem  po škole pracovala v Texlenu. První rok jsem pracovala jak mzdová, pak jsem přešla na provozní účetní a pak mi nabídli místo sekretářky pana ředitele. A protože už jsem tam parkrát na tom místě zaskakovala a bavilo mě to,, tak jsem na to kývla. Měla jsem ale  jednu podmínku, že tu práci provozní účetní se vezmu sebou na tu pozici a že nikdo nemusí mít strach, že si to všechno v pohodě zvládnu . No a zvládla jsem to.

Coby provozní účetní jsem měla na starost  dvě mateřské závodní školky, jedny jesličky. závodní jídelnu, závodní chatu  52 bytů v závodním paneláku. A k tomu ředitele .

Fakt mě to bavilo, práce to byla hodně rozmanitá a i hodně jsem se při ní naučila nových věcí.

A to co Vám budu dneska vyprávět, tak to už je taky hodně staré,  už nevím přesně jestli to byl rok 86 nebo 87 , ale to není podstatné.

Mým úkolem bylo i chodit pro poštu a tu pak rozdělit do jednotlivý přihrádek, podle toho do kterého oddělení závodu patřila. Ta co byla pro ředitele, jsem měla za úkol i rozdělat a připravit mu na stůl.

A tak v tom roce někdy koncem listopadu přišel dopis Z RAJe / restaurace a jídelny/ a v něm nabídka, že by mohli pro naše  zaměstnance, kteří budou mít  zájem připravit vánoční tašky s masem, uzeninou a lahůdkami.

Tak jsme to s říďou probrali a usoudili, že to je prima nápad a že do toho půjdeme. A teď kdo to bude mít na starost, samozřejmě že jsem se nabídla, že to dám do kupy a zařídím to.. Dala, nakonec jsem odesílala objednávku na celkem asi 230 tašek dvou různých velikostí.

V každé tašce bylo hovězí na polívku, játrová zavářka, kotlety, klobásy. spišské párky, krájený šunkový, krájený poličan, nějaké maďarské klobásy a vlašský salát.  A bylo to ve dvou velikostech, menší a větší.

Doma jsme se s babičkou domluvily, že nám objednám tu větší. A tu větší chtěla i Jířa - Radkova mamka. A to by nebyla babička aby k tomu něco nevymyslela dál. Že dělala v pekárně taky víte a tak ji  něco napadalo, v pekárně to domluvila a z pekárny přišla nabídka na další vánoční tašky, teď tedy pekárenské a ty obsahovaly, vánočku, veky, chleba a rohlíky a zas byly sestavené ve dvou velikostech.

Ani vám nemusím psát, že i o ně byl velikánský zájem a já už z toho začínala mít mžitky před očima.

Oboje měly dovézt 22.prosince a já tušila, že to bude mazec.

A byl, všechno bylo nejdřív až  v nečekané pohodě. 

Přijeli hned  po ránu tak jak měli. Tašky jsme přebrali, přepočítali, taky všechno ok/ byla jich plná zasedačka/.

Postupně jsme volali vedoucím jednotlivých oddělení a ty si pro ně chodili a na svých pracovištích už rozdělovali podle seznamů sami.

Až nečekaně rychle byla zasedačka prázdná, my si oddechli, že jsme to zvládli a šli s Drahuškou  dodělat poslední zbytky své předvánoční práce. 

Takže já si v klidu seděla u sebe v kanceláři, k řediteli byly pootevřené dveře, on to tak měl rád, ani nevím co tam zrovna dělal,  když v tom se rozlítly dveře ke mně a spustil se křik.

Tak řediteli, takhle ne, já která chodím na všechny přesčasy když potřebujete , mám horší kotlety jak  Jaruna.

To byla paní O. z niťárny s balíčkem kotlet v ruce.. A nenechala si vysvětlit, že my jsme nerozhodovali o tom, jaké kdo bude mít kotlety, to že balili jinde. A jak tak byla rozjetá, tak prý, ráda bych viděla jaké kotlety máte vy ?

Tak jsem ji je ukázala o ona zklamaně , no jo no, máte stejné jako já, chvíli na ně ještě koukala  a v tom vítězně zas spustila, no ale máte jich víc jak já. No bejď by ne, já měla objednaný větší balíček a ona menší. 

Nakonec to dopadlo tak, že spokojeně odcházela s balíčkem kotlet pana ředitele / neřekla bych, že byly libovější/ a my se pak tomu ještě dlouho smáli . A že už jsme ten den neudělali vůbec nic vám asi nemusím psát.

Ráda na to vzpomínám. 

Hodně lidí nám pak ještě děkovalo, že jsme jim pomohli a ušetřili spoustu času, tím, že nemuseli tolik toho pak nakupovat a shánět.

A jak by Verunka napsala, takhle jsem to tenkrát měla a měla jsem to ráda.

A tady mě máte z té doby 

Mějte všichni poklidný večer a děkuju za všechno .

A opět děkuju do Pilníkova. 

To co jsem dneska zažila, to pro mě ještě nikdo cizí neudělal, moc si toho vážím. Opravdu moc.

Ptáte se mě na cukroví, peču, do toho se snažím pracovat a manufaktuřit. 

Jde to, ale pomaleji, pořád mám problémy se na něco soustředit, hned mě pak bolí hlava. Ale zlepšuje se to, pomalu, ale zlepšuje.

Takže tady máte ukázku, jaké druhy mám letos zatím upečené

Ale to ještě není všechno a já pokračuju v pečení dál .

Jakákoliv práci mi pomáhá tolik se netrápit.

Třikrát

týdně za mnou chodí z Riapsu .

Střídají se psycholožka a psychoterapeutka. Obě jsou ve věku naší Verunky. Ze začátku jsem měla strach, jak to bude fungovat. Zvykly jsme si na sebe a teď už se vždycky těším až přijdou.

Každá má úplně jiný způsob terapie, ale oba se mi líbí a baví mě to.

Teď ve čtvrtek tady byla psycholožka Káťa a my se spolu vracely, teda ona spíš mě vracela v čase hodně zpátky. Netrvalo dlouho a my se ocitly v předvánočním čase, kdy mi bylo 8 roků a já chodila do druhé třídy.

Když v tom od ní padla otázka nebo úkol : A teď se Šári zkuste zamyslet, jestli je něco, co v té době si malá Šárinka přála  k Vánocům a nedostala to. A chci po Vás dvě věci, jednu co se dala koupit a jednu takovou co nešla koupit za žádné peníze. 

A bylo to.

Copak tu druhou jsem věděla hned, ale tu první. Chvilku jsem přemýšlela a jo, vzpomněla jsem si.

V té době jsem tedy chodila do druhé třídy, to už jsme dávno nepsaly obyčejnou tužkou, ale klasickým perem, které se namáčelo do inkoustu. Takové psaní mě tenkrát moc bavilo. jak já opatrně psala, abych to měla pěkné a neudělala jsem kaňku. V té době jsem měla nejlepší písmo ze třídy . Kolikrát paní učitelka potřebovala něco napsat dětským písmem a tak to dávala za úkol mně, No jenže to jsem nepsala inkoustem, ale vždycky mi k tomu půjčila pravou čínu. A to bylo něco, to se mi líbilo.

To bylo jiné psaní. Moc jsem si ji tenkrát přála, opravdu moc, ale neměla jsem sílu to babičce říct.

Měla jsem tenkrát pocit, že je moc drahá, prostě že stojí moc korunek a nechtěla jsem je babičce zbytečně utrácet, vždyť inkoustem se nakonec taky psalo dobře. Dávno vím, že kdybych si o ní řekla, tak bych ji určitě pod stromečkem našla, ale to jsem holt celá já. No  a jak řekla paní psycholožka, tohle jsem si v sobě vypěstovala a provází mě to celý život . Pro ostatní bych se rozdala a sama mám pocit, že nic nepotřebuju.  A tak jsem dostala za úkol, potěšit tu malou Šárku v sobě a tu čínu ji jít koupit a nejlépe to vínovou se zlatým víčkem,  která si mi tak moc líbila.

Dneska je pondělí, ve městě na nákupu jsem byla jak v pátek , tak i dneska,. A co myslíte, koupila jsem si ji ? Kdepak . Velká Šárka se na tu malou pěkně vyprdla a to ne , že by jí to nekoupila, ale nenašla odvahu jít do papírnictví. Pořád ho mám spojené hodně s Verunkou a holt jsem to nedala.

A ta druhá věc, co jsem si jako malá přála, tak to je na delší povídání a to zas  tedy příště.

 A tady mě mát jsou to všechno fotky ze školky, na těch prvních dvou mi byly čtyři roky a na té třetí mi bylo šest.

Ta čtyřletá jsem uprostřed toho kolečka s hlavou nahoru a šestiletá jsem ta co ji paní učitelka drží za rameno.

A i když se v tom období  mezi těma fotkama odehrálo pár šeredných věcí, tak i coby šestiletá holčička vypadám hodně spokojeně a šťastně a to díky babičce a dědovi

A teď ty taťko, pamatuješ jak jsme spolu vloni v obýváku dělali to mozartovo cukroví. A jak nám pořád nevycházely ty lískáče v čokoládě, jak se dávají nahoru?  A jak jsem je musela jít dokoupit ?  Tak si představ, že mi včera taky nevyšly a dneska jsem je musela taky dokoupit. A i přesto, že měly nějaké zbýt, tak nezbyly. 

A vy se mějte všechny moc hezky  a zas brzy tady  a za všechno  moc děkuju .

♥♥♥

Čas sám bolest nevymaže, ale naučí tě, jak ji nést jinak - bez toho aby ovládala tvůj každý den.
Učí tě připomínat si sama sebe uprostřed toho co stále bolí.
Každý malý krok, každé tvoje rozhodnutí, ne obejít, ale překonat bolest, je tvoje vlastní síla.
 Tvoje ač malá, tak skutkem velká výhra.
Tak jdi a vyhrávej.

Kdyby to bylo tak jednoduché, 

dneska zas většinu dne pro samé slzy nevidím.

Tady jsme byli všichni tak šťastní, 

to už jsme věděli za dva týdny budeme mít Radka doma.

A pak za měsíc se začal hroutit svět ....

Hodně jsem přemýšlela o tom

jestli je nebe.

Sama jsem nevěděla, ale už vím. Teda vím tak, jak  já chci vědět a pomáhá mi to. 

Když vloni v únoru Radek onemocněl a ve chvíli kdy ho převáželi z Trutnova do Hradce do nemocnice, tak mě připravovali na všechno, moc nadějí tenkrát nebylo, všechno hrálo proti nám. Tu noc a ještě několik další nocí, dnů a týdnů jsem se bála každého zazvonění telefonu. Hodně jsem v ty dny prosila tam nahoru o pomoc, A jak víte, vše dobře dopadlo a já věřila, že ty moje a Verunčiny prosby byly vyslyšeny.

Jenže pak vloni v září přišla první velká rána a v tu dobu už jsem na nebe nevěřila, přeci kdyby bylo, tak by se tohle nemohlo stát. Jenže brzy nám s Radkem to nebíčko chybělo a my věřili, že je a v něm je spokojená i naše Verunka. Byla to taková malá náplast na tu jizvu, která se nikdy nezhojí.

To samé se mi opakovalo i letos v září, kdy mi odešel Radek. A já zas začala pochybovat a několik dnů jsem zas nevěřila. Brzo mi ale došlo, že ne , že takhle to nechci, přeci něco musí být, kdy ty svoje andílky mám a kde jinde by měli být než v nebi. Ano věřím na nebe a na jeho dobro v něm a vím, že oba se tam mají moc dobře. Mají tam kolem sebe všechny ty, kteří tam od nás již odešli dříve a kteří je mají rádi.

A to mě utěšuje a nikým si to nenechám vzít a ani vymluvit. Každou chvíli tam nahoru obracím oči a povídám si s nima a dělá mi to dobře. 

Tak co vy dva moji, chodili i u vás včera Mikuláš s andělem ? Předpokládám, že čerti asi ne.

A víš co Veruško, zeptej se taťky co měl v mikulášském balíčku nejraději. Byly to neloupané arašídy, kubánské pomeranče a lízátka. Ty už je nepamatuješ. Byly takový jakoby ve tvaru podlouhlé slzy a byly zabaleny do voskového papíru. Taťka měl nejraději zelený a já oranžový. A úplně nejlepší byly, když zvlhly a zcukernatěly, to pak byly krásně měkký a daly se dobře kousat.

Tak to taťkovi připomeň a on ti určitě ještě poví, jak ho jako malého kluka, to ještě bydleli ve Voletinách, sebrali čerti do pytle. A schválně jestli se ti přizná, mně to řekl, že se tenkrát opravdu hodně bál. A prosím, nezapomeň taťkovi cvičit s pravou rukou. Však tak dobře jako ty, to nikdo jiný neuměl.

Mám vás oba moc moc ráda, moc mi chybíte.

A teď když nesvítí sluníčko mi chybíte ještě víc. Přes ty černé mraky nevidím nebe a nevidím tak k Vám.

A teď ať mi někdo vymluví, že nebe není, je a mě dodává sílu, velkou sílu.

,Každý máme něco v co věříme a co nám pomáhá a mě pomáhá tohle.

Tak vy moji broučkové, mějte se hezky, všechny tam pozdravujte a občas na mě mrkněte, abych zas nezačala blbnout.

Vaše milující mamina a lenoška Baruška 

Verunko,

poznáváš kamínek, 

co jsi mi na procházce našla a dala se slovy, ten je srdíčkový a je pro tebe ♥

dvakrát krátce po sobě jsem

 si říkala jestli jsem byla špatná máma a pak i manželka. Poprvé, podruhé a ještě několikrát jsem to vyslovila. Vyslovila jsem, že ano, jak jinak by bylo možné, že by se tak krátce po sobě mohly stát dvě tak strašné věci. Co jsem komu udělala. komu jsem ublížila, čím jsem si to zasloužila. Proč se to tak stalo. Proč, proč, proč ? Odpověď taková abych ji pochopila není. Jsou to jen zoufalé otázky na které odpověď neexistuje Je to je marná snaha utéct od té hrozné pravdy a skutečnosti.  Ale kam bych měla utíkat, není kam.

Život umí být pěkně nefér a ani Vám to dopředu nedá vědět.

 Nedá, a vy pak jen koukáte, nechápete a nevěříte. Dlouho nevěříte.

Prostě je to tak a Vám nezbývá nic jiného než to přijmout, ze začátku aspoň se o to pokusit.

Jsou dny , kdy máte pocit, že ten černý tunel, ve kterém jste se ocitly. Je strašně, ale opravdu strašně dlouhý, ale i přesto se snažíte jít dopředu, teda jdete tam, kde si jen myslíte, že ten tunel má konec. Ze začátku možná ani nejdete, lezete po čtyřech, kolena a ruce máte bolavý, už nemůžete, ale lezete dál a pak najednou, máte pocit, že jste viděly záblesk světla. To vám dodá sílu, kterou už nemáte skoro žádnou, postavíte se a pokoušíte se o první kroky. Ano  jde to , sice to nejsou žádné velké kroky, ale hurá hýbete se z místa. Jo půjde i když ta bolest už bude napořád, ale půjde to.

 A pak to přijde.

 Jako by Vás zasáhl nečekaný blesk. Najednou už nestojíte, ani neklečíte, ležíte. Ruce a nohy máte jak z kamene a záblesky světla jsou ty tam. A vám se hlavou melou myšlenky, co to děláš, stejně to je k ničemu. Snažíte se jim bránit, odháníte je, ale kdepak jsou silnější a vyhrávají. Už to pomalu vzdáváte, opravdu už nemáte sílu na nic a svět Vám připadá tak nespravedlivý. Najednou zjistíte, že přežíváte a ani Vám to nevadí a poddáváte se tomu s naprostou lhostejností.  Nevidíte, neslyšíte a ani snad nechcete slyšet. Jenže v tom se začne ozývat to vaše lepší já, ne to které to vzdává. A křičí, tohle přeci ne, takhle ne, tohle nejsi ty, Jsou tady na světě lidé, kteří tě mají rádi a na kterých ti záleží. Přemýšlíš, hodně přemýšlíš a najednou zjistíš, že už nechceš bezmocně ležet a čekat , nechceš přeci zranit ty, kteří ti pomáhají. Chvíli přemýšlíš, možná i trošku dýl přemýšlíš a v tom zjistíš, že se těžce se zvedáš. Je to  zatím jen na kolena, ale i to je dobré.

Aspoň už víš, že kdyby jsi se ještě někdy dostala hlouběji než na samé dno, tak že i odtud se dá zvednout a že ty na to máš.

A tak já jsem teď ve stavu, kdy jsem se opět zvedla na kolena a lezu a lezu za tím světlem, které teď nevidím, ale prý tam je, A tak lezu a věřím, že i já ho uvidím.

A takhle já to teď mám.

Šárka a Baruška pro kterou MUSÍM jít dál.

Posílám velké poděkování všem, co mi pomohly zpátky na kolena .

A to největší do Pilníkova .

A ještě děkuji za pohled ze San Diega, dorazil minulý týden.

Ještě pár

fotek z podzimní soboty plné sluníčka.

To se mi podařilo Barušku přemluvit na procházku k řece. A jak už jsem psala, nakonec se jí tam moc líbilo a tak domů jsme ani nepospíchaly.

Cesta vede kolem řeky, když byla Verunka malé tak jsme s ní sem s Radkem rádi chodili na procházku , Došli jsme vždycky až ke splavu. Břeh dolů k řece tam je mírný a tak v létě jsme se tam chodily vždycky brouzdat i když voda tam byla vždycky pěkně studená. 

A v zimě, když byla ještě hodně malá, tak jsme Verunku posadili do sáněk s ohrádkou přikryli dekou a jelo se tam taky. Veruška ale málokdy vydržela celou cestu sedět a tak chvilku cupitala, pak zas táhla sáňky, vozila na nich sněhové kuličky, kameny, prostě to co potkala cestou a hodilo se jí jako náklad. A hlavně nechodilo tam moc lidí a tak se tam vždycky cítila bezpečně a i když byla větší, tak i dál tam ráda chodila na procházky.

A teď k té cestě z jedné strany je řeka a z druhé vlakové nádraží, teda je depo a proto mám ze soboty tolik rozdílné fotky.

A ten kopec vzadu je Černá hora, v sobotu už tam měli taky sníh, my si na něj museli počkat do dneška a vůbec mi to teda  ani trochu nevadilo.

Mějte hezký zbytek pondělí a já jdu zkusit Norimberské perníky. To jsou ty dole s papírem, jak Verunka říkala a vždycky už se těšila kdy je budou mít a já je koupím. V neděli  začíná advent a myslím, že perníčky s čajem jsou pro jeho začátek úplně to nejlepší a když si k nim pustíte nějakou hezkou pohádku....

Tak zas brzy na shledanou

Šárka s Baruškou

Vánoční chaloupky z BEBE sušenek

opravdu je máte hotové během chvilky 

Určitě je zvládnou i vaše děti nebo vnoučátka a ještě si při jejich zdobeni užijete s dětmi příjemné chvilky. 

Já je slepovala bílou čokoládou, přišlo mi to tak rychleji zaschlé, šlo by to i bílkovou polevou, ale tam bychom musely délé čekat než by nám zaschla a ztuhla. Takhle s tou čokoládou jsem mohla " zdobit" už během chvilky, kdy sušenka už pospolu pěkně držely.

na každou chaloupku Vám stačí 3 sušenky , trochu zdobení a troška trpělivosti.

Toho pana perníčka, stromeček a sněhuláka mi koupili Zdena v Lídlu, poté co je minulý týden

nesehnali v Polsku.

a protože byly hotové opravdu za chvilku a mně se ještě nechtělo od toho stávat, tak jsem se zrovna pustila i do pár lízátek na Mikuláše.

a těch pravých perníkových chaloupek jsme taky pekli a zdobily hodně. 

Jeden rok se nám povedla víc, jindy zas míň. Ale za tu radost, kterou Verunka vždycky při jejich pečení to každopádně stálo.

Asi tři jste se mě  v poště ptaly co to mám za pasty.

Co bych k nim napsala. Určitě si je nekupujte,a důvod ?

Jsou hodně návykové, koupila jsem si od každé tuby tři, to abych měla na cukroví a i na jiné pečení. A co myslíte ? No od každé už jsem jednu,  sem tam po troškách,  snědla

Takže za mě mají jedničku a opravdu je doporučuji. Nedělám nikomu reklamu, prostě opravdu jsou moc dobré, Jsou tak akorát husté, nejsou přeslazené a přijde mi i to dávkováni z tubičky hodně praktické. Kupovala jsem je na stránkách svět plodů a mají jich tam mnohem víc a třeba si vyberete i jiné příchutě 

Včera se mi podařilo dostat Baruška na procházku k řece.

 Nakonec se jí tam moc líbilo a ani domů nechtěla. Zpátky jsme si nesly plnou tašku větviček, něco jsme přitrhaly  tady u nás na louce a můžu se tak dneska pustit do vánočních květináčů ven na okna.

U nás od rána krásně svítí sluníčko, tak je hned lépe.

Mějte moc hezky den a za všechno co pro mě děláte moc děkuju.

Šárka s Baruškou

O stromečku

Pevně věřím tomu, že ve středu hned po ránu, měli v nebíčku pěkně veselo. Postarala se o něj naše Verunka. Pravidelně každý rok touhle dobou sledovala Web kameru z našeho náměstí jestli náhodou se už něco neděju. A dělo se právě ve středu po ránu, vánoční stromeček tam přivezli a hned také začali s jeho instalací, 

A tak mi je jasné, že tak jako minulé roky, tak i letos bylo radosti, To vždycky Verunka  pobíhala doma od jednoho k druhému a radostně nám oznamovala, že už na náměstí přivezli stromeček a ať se jdeme honem podívat. A tak jsme všeho nechali a šli se k Verunce do pokojíčku podívat a radovali se z té její upřímné " dětské " radosti .

A jak to bylo s vánočním stromečkem u nás doma. No jejda.

S Radkem jsme se brali hned po vojně v červnu 1987, tenhle  náš byt jsme dostali poměrně brzy. Dekret  na něj nám přišel ještě ten samý rok těsně před Vánocema. Ten rok jsme tady Vánoce ještě nestihli, ale další už ano.

To se psal rok 1988 a já od  toho léta čekala Verunku. A tak naše první Vánoce měli premiéru nejen v našem bytě, ale i ve velkém těšení se na miminko . Ten rok byl docela problém s vánočníma stromečkama. Prodávali je v té době na dvoře zeleniny u Štěpánských, jak se tenkrát říkalo. Bylo jich tenkrát málo a byly hned vyprodané.

Vánoce se pomalu blížily, půlka prosince na krku a my a nejen my jsme byli stále bez stromečku. 

V té době jsem pracovala v Texlenu, ale o tom už víte. Ředitel v ten den byl pracovně v Praze. Já  nemusela nic pro něj vyřizovat a zařizovat  a tak jsem vytáhla psací stroj a vystavovala faktury za  cizí děti , které chodily do našich texlenských jeslí, a zaměstnavatelé  rodičů těchto dětí takto přispívali na provoz jesliček.

Spokojeně jsem si klapala na stroji a měla radost z každé vystavené faktury / bylo jich kolem 40/.

Když v tom se rozrazily dveře a přihnala se hlavní účetní závodu, paní Drahuška. Ona vždycky, když byl nějaký průser na obzoru, tak takhle přilítla a že potřebuje honem k řediteli. A jak jsem ji už znala, tak říkám, Drahuško, není tady, odjel do Prahy, bude až zítra.

 A ona, holka moje, to je jen dobře, musíš nás zachránit. Já na ní koukala, a vůbec jsem nechápala o co jde. Představ si  u Štěpánských dostaly stromky a moc prý jich nemají a tak zavolám na dopravu aby tě tam nějaké volné auto hodil a koupíš je. Neboj, kdyby tě někdo hledal, tak řeknu, že jsi na kontrole v jesličkách nebo ve školce.

A tak se taky stalo, za chvíli přiběhla znova, že po obědě o půl jedné na mě bude před vrátnicí  čekat závodní  šestsetrojka a že mě tam odveze. Vyfasovala jsem  peníze a měla za úkol koupit 7 stromečků plus ten pro nás, takže celkem osm. A že už mám pak jít rovnou domů a vracet do práce že se už nemusím.

No a tak jsem těch sedm stromečků vybrala / jedno větší koště jak druhé, nebylo z čeho vybírat/, zaplatila, řidič je naložil a odjel, A já tam zůstala sama. Venku pršo chumelilo, já v pátém měsíci, v šatech a silonkách a s tím naším téměř dvoumetrovým stromkem. Sice mi tam paní prodavačka říkala, že si ho tam můžu nechat a pak ať pro něj přijde manžel, ale o tom jsem nechtěla ani slyšet, to tak aby ho prodali ještě někomu jinému, kdepak, na to jsem neslyšela. Stromek jsem odvážně  popadla a taky jsem s ním domů došla . 

A i když to byl asi, co se týká pravidelnosti a vzrůstu, ten nejhorší stromeček jaký jsme kdy měli. Tak ty Vánoce roku 1988 jsme to tak vůbec neviděli a byl to pro nás ten nejhezčí stromeček na světě.

První umělý stromeček jsme si koupili v roce 1993, ale o tom zas jindy.

Jo a druhý den jsem byla v práci za hrdinu.

 A protože nemám ráda lži , tak jsem to celé řediteli, když mi diktoval zápis z ranní porady mistrů výroby, vyklopila a čekala co bude. Nebylo vůbec nic, teprve, když jsme to dopsaly, tak povídal a proč Vás tam ten řidič nechal a neodvezl domů. A to bylo všechno a já mu samou radostí honem utíkala uvařit čerstvé kafe, přesně tak jak to měl rád. Já opravdu vždycky měla štěstí na šéfy a práce mě opravdu hodně bavila.

A takhle jsme to tenkrát měli.

A já nevím co dřív, kromě práce, kutit. 

Verunka tam v šuplíku má tolik sepsaných nápadů a návodů a jeden je lepší jak druhý.

Takže zítra se asi pustím do jedlých ,, perníkových " chaloupek. A můžu Vám slíbit, že jednu budete mít hotovou do dvaceti minut a že ji zvládnete úplně všechny.

Mějte hezký večer, u nás od rána poletuje sníh, chvilkama i trochu víc a je pěkná zima.

A za všechno Vám opravdu moc děkuju.

Domácí miničokolády

už předloni jsme se do nich s Verunkou chtěly pustit .

To bylo taky nějak touhle dobou, šly jsme spolu do místní kafírny vyzvednout balíček pro Radka k vánocům, který jsme tam měly uložený. A tam jsme tyhle čokoládky viděly poprvé. Nebyly teda nijak nazdobené, ale obě nás zaujaly, Jenže se nám nedařilo sehnat na ně formy. 

Letos jsem na ně úplnou náhodou narazila a řekla si, že to zkusím.

A jak to dopadlo vidíte samy. 

A protože mám doma hodně zdobeníčka a náplní do cukroví, 

nebyl problém použít to i na čokoládky.

Včera mě to hodně bavilo, 

dnešek je jiný, těžce na mě dolehla realita toho všeho a nejednou mám pocit, že všechno je tak zbytečné, marné, Proč, proč to dělám, když už nemám pro koho ...

Chtěla jsem psát víc, ale opravdu mi to dneska nejde, Nebojte já se zas ozvu a bude to psaní retro stromečkové.

A moje malá pomocnice, kde jsem já je i ona ♥

Když něco dělám u stolu, tak jí tam ke mně musím dát židli a sedí tam takhle se mnou.

P.S. z čokolád už není ani jedna, 

všechny jsme rozdaly. Zítra se pustíme do dalších ,snad bude líp.