návštěvu v kuchyni, tak nemeškejme a pojďme na to.
V kuchyni jsem jak ryba ve vodě, opravdu ráda vařím i peču a mám to vlastně už tak od mala.
Jak babička , tak i děda mě k tomu nenásilnou formou vedli a jsem jim za to moc vděčná.
Babička už mě coby malou zasvěcovala nejen do vaření tak i do hospodaření .
Vždycky když jsme přišly spolu od řezníka, tak už jsem věděla co bude následovat. Dávno už jsem věděla, že pan řezník Mejvald je na mě moc hodný, že babičce i schovával maso, když zrovna nebylo a taky jsem věděla, že to byl i člověk, který když měl, tak rád prodával a dopřával. A tak když babička chtěla třeba půl kila mletého, tak nikdy ho nebylo jenom půl kila, ale minimálně o dvacet deka víc. A tak když jsme přišly domů, babička pěkně část masa co bylo navíc pěkně oddělila a schovala do minimrazáčku, co jsme měli ve stařičké lednici, která se ještě otvírala na velkou kliku. A vždycky k tomu pověděla, což o to, tu sekanou ze všeho mletého co jsme koupili, bychom taky snědli, ale je to zbytečné, k večeři nám stačí chleba se sýrem a tohle maso se bude hodit na jindy.
A já holt, tohle mám po babičce a vždycky když přijdu od řezníka, tak od každého menší masa část oddělim na jindy, však ono se bude hodit, jak babička říkávala.
A tuhle se mi hodilo. V Bille se na mě zas usmálo štěstí v podobě levné tašky s ovocem a zeleninou a kromě všeho ostatního jsem tam měla i pěknou kapustu. v tu chvíli jsem měla jasno co z uvařím.
Půlku jsem schovala na polévku a z té druhé byly kapustové karbanátky. A na ně se mi hodil právě jeden z těch balíčků masa, co jsem si odložila do mrazáku. Na normální karbanátky by toho bylo málo, ale na ty kapustové ho bylo tak akorát.
Taky jsem měli špagety se smetanovou omáčkou, s pečeným česnekem a špenátem a s kousky kuřecího a navrchu se sušenými rajčatky.
A jak by napsala Verunka, takhle my to u nás máme.
A i když už trochu myslíme na léto - pořídili jsme si na horké dny klimatizaci, stále u nás převládají dny, kdy je nám víc a víc bez Verunky smutno a říkáme si, že dál jít nemá smysl a že už na to nemáme ani síly. Snažíme se, ale moc nám to nejde, ta bolest, za ztráty nad námi stále vyhrává.
Víc jak půl roku jsme jenom doma a ty večery jsou hodně smutné . Z rodiny nikdo jiný není a tak jsme na to opravdu sami a známé už tím otravovat nechceme.
Verunko naše milovaná moc, moc nám chybíš. A to, že už nejsme máma a táta je šílené.
Šárka
