Jak to celé bylo

 Vím, že Vám to dlužím.

Dneska jsem to musela celé vyprávět znova a tak když už jsem zas z toho špatná, tak to napíšu i zrovna Vám , abych se k tomu už nemusela vracet.

I když co si budeme povídat, hlava se k tomu vrací pořád a pořád a pořád.

Celé to začalo koncem června, Radkovi se na patě udělala malá proleženina.

Hned jsem paní doktorce volala co s tím, odpověď zněla promazávat, tak jsme promazávali.

Jenže mě se to nelíbilo, tak jsem jí volala znova, odpověď zněla tak mi to vyfoťte a pošlete.

Čekala jsem den, dva a ona pořád nic. Tak jsem jí zavolala a dozvěděla jsem se, že na nás úplně zapomněla a že k nám pošle sestřičku z domácí péče co se tady na ty věci specializuje.

Přijela vyfotila , poslal paní doktorce a za dva dny se ozvala paní doktorka, že pro jistotu posílá antibiotika. Ptala jsem se, jestli by neměla udělat krev na CRP, prý ne , že ty antibiotika jsou jen preventivně. Jenže Radek antibiotika dobral a nijak se to nezhoršilo a ani nezlepšilo. Sestra z domácí péče k nám chodila 2 x týdně to zkontrolovat a odcházela se slovy, je to dobrý, tohle trvá dlouho než se zahojí.

Uplynul další týden a já si doslova vyhádala, aby Radkovi z toho udělali stěr. Takže ten udělali a závěr - zlatý stafylokok. Paní doktorka přes telefon poslala další antibiotika se slovy, že tyhle jsou silný, ty na to zaberou. Na mojí prosbu o odběr krve na CRP opět odpověděla, že ten bude podle toho , jak se to bude hojit.

Rána se zhojila a na moji další už důraznou žádost o krev na CRP opět odpověděla, vždyť se to zhojilo je to zbytečné. Žádost jsem opakovala, ale neuspěla jsem.

Za dva týdny přišel Radek s tím, že ho to trochu bolí při čůrání, to bylo v úterý. takže jsem zas volala a paní doktorka reagovala slovy : Přivezte pánův vzorek moči a uvidíme. Takže hned jsem sedla na autobus a jela tam. Moč si vzala sestra, za chvíli se vrátila se slovy, že to je slabý zánět močových cest a že recept s antibiotikami / teď už třetíma/ paní doktorka poslala  na telefon. Opět jsem se dožadovala krve a odpověď byla taková, že až dobere antibiotika. Nedobral , 

Vždycky když si vzal ten prášek, začala ho hodně bolet hlava a začal pokašlávat. Tak v pátek ráno jsem zas volala paní doktorce, že nastaly tyhle problémy a jestli by se mohla stavit. Nemohla. poslala jiné antibiotika s tím, že to jsou ty místo těch původních. a že krev se udělá až je dobere.

V sobotu ráno se Radek vzbudil takovej skleslej, bez nálady a hůř se mu dýchalo, to už jsem neváhala a volala na záchranku, tam mě vyslechli a řekli, že někoho pošlou, přijeli hodinu a půl po mém volání i přesto, že jsem jim říkala, že saturaci má jen 88.

Prohlédli ho, zhodnotili to jako slabou dušnost a odjeli.

Za půl hodiny se mi Radek začal doslova dusit, záchranka přijela, pak i druhá a pak i třetí.

Ty prášky co Radek dostal na močové cesty vůbec neměl mít, ty nemohou lidé, co měli problémy s plícemi / půl roku měl tracheostomii/, a ty prášky způsobily otok dýchací trubice až do té míry, že před doktorem zkolaboval. Takže ho chtěli uvést na plicní ventilaci, ale to byl problém, ten krk měl úplně opuchlý, proto volali na pomoc další posádku.

Ještě než co zkolaboval mi z posledních sil řekl, že nechce ještě umřít a já mu řekla neboj neumřeš. Kdybyste viděli ty jeho vyplašený oči, to nikdy nezapomenu, to bylo moc smutné a strašné.

Takže nakonec se jim to povedlo, ale mezitím ho museli oživovat, to se také povedlo a honem jeli do nemocnice.

největší šok pak přišel v nemocnici, kdy mi po všech vyšetřeních co udělali oznámil, že má opět septický šok a že tohle je hodně vážné a naděje, že je na hraně zázraku. Tak jsme to panem doktorem probrali a kdyby paní doktorka dělala kontrolní CRP, tak jak se u antibiotik dělá, tak k ničemu takovému vůbec nedošlo. Ten zánět močových cest už byl následkem toho jak infekce postupovala tělem. I pan doktor mě podpořil v tom, abych si na paní doktorku stěžovala.

V neděli když jsem za ním celé odpoledne byla, věděla jsem, že už to je naposled. Moc to bolelo a bolí to dodnes, snad ještě víc jak na samém začátku. Když jsem pak měla odejít z nemocnice a věděla jsem, že už nikdy, to bylo šílené.

 Tak strašně zbytečné to bylo, mohli jsme tady být dál spolu, bohužel nejsme. A mně zbyly jen oči pro pláč a srdce rozervané na tisíce kousíčků,

Já vím, že mi to Radka nevrátí, ale už jsem ve spojení s Lékařskou komorou ohledně pochybení v léčebném postupu.

No tak asi takhle. 

Radek ještě půl roku musel dodržovat režim ohledně snížené imunity, takže jsme za paní doktorkou jet nemohli. A ona za celé víc jak dva měsíce, co ten problém byl za Radkem domů nepřijela ani jednou, podle ní to nebylo nutné.

Měli jsme v plánu, že od října přejdeme k jiným doktorům Od loňského roku si tady u nás otevřeli společnou ordinace dva vojenští lékaři, jeden praktik a druhý internista, tak jsme měli domluveno, že nás od října vezmou. Už jsme to nestihli.

A jak já teď s tímhle mám žít dál, vždyť tady mohl být dál. 

Moc to bolí moc a smutno mi je jak po Verunce, tak po Radkovi den ode dne větší a větší. A za dveřmi jsou vánoce.......

Už nemám sílu...

Konverzaci s paní doktorkou, kdy jsem ji několikrát prosila o odběr krve pro Radka má uloženou v telefonu. 

Dneska jsem byla v RIAPSu u jejich paní psychiatričky a mám schválenou intenzivní domácí psychologickou podporu, zatím na tři měsíce.

Já už prostě nemůžu ...

...............................................................................................

P.S. 

Ještě Vám vyfotím zprávu, co nám tu nechala ta první záchranka, kde je napsáno, že jsem volala něco po deváté a oni přijeli až ve 3/4 na jedenáct.

A ještě jeden dovětek

Před chvílí jsem přišla z Billy z nákupu, máme tam i samostatné květinářství, takže jsem nakoupila spoust kytek a dýní a jdu dělat podzimní okna, lidi co chodí kolem to mají rádi a vždycky se zastavují a koukají se, tak ať aspoň oni mají radost.