Radk mám ve velmi kritickémstavu v nemocnici, moc nadějí nedávají, prosím posílejte mu sílu, děkuju,
Jsme odchod naší milované Verunky počítali na hodiny. V těch prvních dnech to byli vždycky v 15:42, pak k tomu přibyly úterky, posléze každý měsíc desátého a zítra to bude první smutné výročí.
I když my už to tak máme i dneska, na datum to je sice až zítra, ale vloni to bylo úterý a to je právě dnes.
Tak moc si tenkrát pochutnávala na obědě a na večer už plánovala co bude malovat a taky se těšila, že spolu odpoledne vymyslíme dárky pro taťku k narozeninám. A kinder vajíčko, které jsem ji to ráno koupila si nechávala až jako překvapení na odpoledne, taky už to nestihla.
Bolí to, moc to bolí..
Tohle je snad jediná fotka na které se Verunka nesměje, tu měla na občance a před dvouma rokama ji dala i sem na chatu se slovy, to abyste viděli, jak vážná umím být a smála se přitom na celé kolo.
Moc nám Verunko naše milovaná chybíš, tak strašně moc.. , byla jsi to nejlepší co nám mohl život dát.
v kuchyni. Tam se pravidelně s Radkem střídáme. Já vařím přes týden a Radek pak většinou v sobotu. To vaří právě na sobotu a pak ještě i na neděli.
Dneska se pustil do číny a na zítra kuchtí guláš, ten budeme mít i v úterý.
Já ještě odpoledne upeču, dostali jsme chuť na strouhaný koláč s tvarohem a tak bude právě ten.
A taky mám prima návod na výrobu ozdobných dýní, které jsou úplně jednoduché. Tak jen co je udělám, tak Vám je vyfotím a poradím jak na ně.
Víte, možná to vypadá, že jsme v pohodě, ne ne tak to není. Prožíváme právě nejsmutnější dny našeho života, vždyť ve středu už to bude rok... .
A tak nám nezbývá nic jiného než se prací nějak zabavit.
Mějte hezkou sobotu, my na odpoledne plánujeme vyrazit někam ven.
odvézt hotovou manufakturu, uzavřít srpen a vyzvednout si materiál na další měsíc.
Věděli jsme, že jen kousek odsud je " tajemného " místo, které Vám prý pomůže uvolnit mysl a dovolí aby Vám bylo lépe.
S Verunkou jsme tam naposled byli na začátku zimy 2018 a teprve až dnes jsme se odvážili tam zajet.
To víte, že bychom měli jedno velikánské přání, ale sami už dobře víme, že tohle přání už není nikdy splnitelné. Stáli jsme tam a vyslovili další velké aby nám sloužilo co nejdéle zdravíčko, nic víc nepotřebujeme, materiálně jsme zajištěni a zdraví pro nás a pro lumpici je teď pro to nejdůležitější.
Díky popadaným žaludům jsem si uvědomila, že podzim už je pomalu tady a tak i doma to posunu víc do podzimního.
A domů jsme nepospíchali, stavili jsme se na obědě, seděli jsme venku a tak i Barušce se tam líbilo. Však nepřišla zkrátka, dostala skoro všechno maso z mojí svíčkové a olizovala se jako hrom.
A zatímco ráno sluníčko nebylo vůbec, tak teď už svítí a tím že je už dolejc, tak nám zas parádně dosvítí do obýváku.
Mějte všichni poklidnou středu a děkujeme, že na nás nezapomínáme.
včera v lese máme i my v duši. Pomalu to bude rok, co jsme bez jediného slůvka rozloučení přišli o naši milovanou děvenku.
A i když to bude už rok, tak bolest neustupuje, naopak jsou dny, které jsou ještě horší než na samém začátku. Je to tím, že i když se s tím nikdy nesmíříme, tak už víme, že s tím nic nenaděláme a že to tak je už napořád. A věřte, že tohle bolí opravdu hodně.
Ale víme, že i když to není ani trochu lehké, tak musíme jít dál, spolu pěkně za ruku a snažit se zas radovat z úplně obyčejných a samozřejmých věcí, přesně tak jako jsme to dělali dřív. Semtam se nám podaří kousíčky radosti najít a pustit si je do našich srdíček a to jsou pak dny, kdy je hned líp.
Třeba jako tuhle, když jsme spolu v tichosti s Baruškou na klíně seděli na verandě a koukali na ten nádherný, až neskutečně barevný, západ slunce. Tolik energie a síly v něm bylo.
Šárka, Radek a Baruška